Právě jsme dokončili studii znovuoživení duchcovského nádraží. Krásná budova, monumentálně přestavěná v roce 1898, se nezadržitelně rozpadá. Patřila k nejvýstavnějším na Ústecko – Teplické dráze.
Vybudování železničního uzlu v druhé polovině devatenáctého století přineslo pospávajícímu Duxu sto let nebývalého rozvoje. Za hradbama, mezi velikánským rybníkem Barbora a novým nádražím, vyrostla výstavní secesní čtvrť.
Pak povrchové doly obkroužily město a sežraly i železnou dráhu. Nová rychlíková stanice, designovaná v bruselském stylu, se ocitla na přeložce v polích.
Osud města jde se starým nádražím ruku v ruce: odříznutí historických vazeb a stavební uzávěra, oblíbený technokratický nástroj budování světlých zítřků, proměnily Jižní Duchcov v chátrající ghetto.
Torzo nádraží pořád drží formu uzavřeného náměstí. Za ním už je jen obrovská jáma vytěženého dolu. Není těžké si představit proměnu prostředí po jeho případné demolici:
prázdnota se převalí přes pusté kolejiště, náměstí se změní v periferní louku a zdevastovaný těžební prostor pronikne do vnitřního města.
Osud duchcovského nádraží není v Česku nijak výjimečný. Na vyhrocené scéně Sudet se jen ukazuje v ostřejších obrysech. Správce budov – SŽDC – správu nevykonává a nechává majetek postupně chátrat ladem. Občas se i aktivně podílí na jeho ničení, například v Ústí nad Orlicí nebo Havířově. I v Duchcově několik let marně bojoval proti památkové ochraně své nádražní budovy. Dlouho mi to připadalo nepochopitelné. Jaké skryté motivy vedou vlastníka k tak zločinnému jednání?
Vztah k historii může vypadat jako libůstka evropských romantiků. Pomíjivost je přirozeným řádem věcí. Staré nahrazujeme novým odjakživa. Moderní doba uvolnila tolik enegie, že tak dokážeme činit v obrovském měřítku a bez náhrady.
Opojení z nebývalých možností se stalo hnacím motorem avantgardy. Její ambice postavit od základu nový svět přetrvává v různých karikaturách už celé století. Zatím nejpokleslejší formou je rozhodování technokratické moci, postrádající byť jen jakýkoli náznak vize.
Ve světě převedeném do excelové tabulky může věc bez hodnoty zmizet jen tak, na základě účetní úvahy. Jenže romantici nás naučili, že i ruiny nebo divočina svou hodnotu mají. K nalezení kulturní hodnoty je totiž zapotřebí mít alespoň špetku fantazie. Bohužel, nebo taky bohudík.
Klasická ekonomie pracuje s hypotézou, že po otřesech cyklicky přichází oživení a výnosy nakonec přemažou ztráty krizového období. Tedy pokud jsou lidé tvůrčí a pokud je ještě co oživovat.
Severočeská krajina má s mizením bohaté zkušenosti. Jižní Duchcov můžeme technokraticky nechat zmizet stejně dobře, jako zmizel Most a jako soustavně mizí spousty dalších nemovitostí v naší zemi.
Nebo můžeme použít to, co zbývá, k novému začátku. Můžeme se poddat technokratickým kazisvětům, nebo začít svou kulturu a civilizaci brát konečně vážně a zodpovědně.
odkazy:
Martin Kloda; Slzy severu: http://kloda.blog.respekt.ihned.cz/c1-58198350-slzy-severu
Ivan Dérer; Několik vět z Duchcova: http://derer.blog.respekt.ihned.cz/c1-60122960-nekolik-vet-z-duchcova
Martin C. Putna; Od Žiliny do Prahy: http://www.lidovky.cz/putna-od-ziliny-do-prahy-08g-/nazory.aspx?c=A131019_074028_ln_nazory_hm
fotoalbum Dux: https://www.facebook.com/martin.kloda/media_set?set=a.472504686118710.92362.100000775496687&type=3
Nechceme zbourat vlakové nádraží v Havířově: https://www.facebook.com/dularchitektury?hc_location=stream