„Toto je důležité období pro územní plánování a správu území v Praze. Po dlouhé době platnosti zastaralých strategických a regulačních dokumentů, které nebyly dodržovány a měly omezenou veřejnou a politickou podporu, bylo vyvinuto úsilí na vypracování šířeji pojatých procesů umožňujících městu lépe čelit současným výzvám. Aktualizovaný strategický plán města stanovuje postupy a cíle, které doplní a posílí nový Metropolitní plán a vydané Pražské stavební předpisy,” shrnuje Zpráva OECD Správa území v České Republice – případové studie Praha 2017. A pokračuje: “V následujících letech je nutné soustředit se na naplňování plánu. Dokáže Praha dosáhnout svých rozvojových cílů? Například transformovat své brownfieldy a začlenit je do struktury města? Zvýšit kvalitu svých veřejných prostranství a parků? Omezit expanzi do krajiny???”
Podobné výstupy získala Praha ze série mezinárosních konferencí “Principy územního plánování evropských měst” a zejména z obsáhlého dokumentu “Metodika zadávání územních plánů”, zpracovaného pro Prahu Fakultou architektury ČVUT: dynamický vývoj společnosti přinesl tak výraznou změnu hodnot, že na ni evropská města reagovala naprostou inovací přístupů k plánování a své systémy dál neustále novelizují. Například Belgie měla od 70. let pokryto celé své území územními plány, srovnatelnými s naším současným systémem. V 80. letech už byly zjevné potíže se zastaráváním plánů a časovou i finanční náročností jejich aktualizací. Celý systém nakonec zkolaboval a je od 90. let nahrazován flexibilnějším plánováním s pomocí tzv. Strukturálních plánů. Průběžně se připravuje a vyhodnocuje další úprava přístupu k plánování.
Český plánovací systém je velmi zúženě chápaný, direktivní, hierarchický a neflexibilní. Mentálně odpovídá konjunkturální, řízené a předvídatelné společnosti Československa 70. let. Český stavební řád prošel od té doby “jen” řadou dílčích novelizací, které po roce 94 sledují trend k větší přísnosti, regulovanosti a složitosti. Předepsaný jednotný model územního plánu nevyhovuje stejně nejmenší obci v zemi jako velkoměstu. Kvalita vystavěného prostředí v Česku vykazuje silnou rezistenci vůči zlepšování, což je obzvlášť patrné při každém návratu ze “západní” ciziny. Česko už navíc bohužel zaostává i za řadou postsocialistických zemí.
Metropolitní plán Prahy přináší změnu formálního přístupu k územnímu plánování “v mezích zákona”, zejména jeho prováděcích vyhlášek. Stanovuje základní koncepci rozvoje města, jeho dlouhodobé cíle, vrací se k srozumitelnému členění městského prostoru podle lokalit s definovaným cílovým charakterem. Chce být tím, čím územní plán být má: nástrojem pro ekonomické rozhodování při správě města, stabilizujícím dokumentem vytvářejícím předvídatelné prostředí a dostatečně felxibilním podkladem pro navazující územně–plánovací a povolovací dokumenty. Třebaže tím Praha teprve dohání třicetiletý vývoj územního plánování v atlantickém kulturním okruhu, jeví se Metropolitní plán z české perspektivy jako převratný a vizionářský.
Asi právě proto se Metropolitní plán stal rychle terčem druhořadých politiků, k jejichž výbavě patří kromě greenwashingu také taktika vytváření společenského nepřítele. Dostatečně odborné, komplexní a jednoduše neuchopitelné téma územního plánování, personifikované osobou prof. Romana Kouckého, se zdálo být snadným terčem jejich stranické propagandy. Nekorektnost, osobní zaujatost a neschopnost nabídnutí jakékoli alternativy k napadanému plánu, zjevný rozpor politické zodpovědnosti náměstka / náměstkyně za projednání Metropolitního plánu s jednáním zaměřeným proti jeho dokončení, to vše přispělo k jejich pádu do politické bezvýznamnosti.
Postup přípravy Metropolitního plánu charakterizovala též snaha o ovlivňování postojů městských částí Prahy proti jeho principům a metodice ze strany samozvaných aktivistických odborníků. Ponechme stranou, že metropolitní region Prahy je podle výše zmíněné zprávy OECD třetím správně nejfragmentovanějším regionem v zemích OECD, což spolu s absencí celé řady jinde běžně používaných nástrojů výrazně omezuje schopnost formulování a naplňování strategických cílů rozvoje města. Kritika z městských částí směřuje obecně proti změně přístupu a staví se za setrvání na pohodlných přeregulovaných principech dosavadního plánování. Zcela pomíjí potřebu a nutnost podrobnější vrstvy územně – plánovací dokumentace a žádá návrat k přeurčené návodné “kuchařce” pro územní a stavební řízení. Setrvačnost státní správy včetně pořizovatele územně plánovací dokumentace se tak bohužel orientuje na principy plánování, opouštěné v západním světě od 90. let minulého století pro svou těžkopádnost, náročnost a neschopnost podpory kvalitního a vyváženého rozvoje měst.
Akademická kritika spočívá na několika neautorizovaných nebo dodatečně podepsaných “posudcích”, z nichž posledním je “executive summary” Kritickévyhodnocení stavu předloženého návrhu ÚP hl. m. Prahy (Metropolitního plánu), vydaného Fakultou životního prostředí ČZÚ v Praze. Z dokumentu není zřejmé, kdo a za jakých podmínek zpracování dokumentu zadal, kdo jej zpracoval, o jaké zdroje se ve svých tvrzeních opírá, zda splňuje kritéria odborné práce ve standardu peer review. Obsahově se spokojuje s neurčitou dílčí kritikou “věcného souladu Metropolitního plánu se Zadáním”, přičemž zdařile žongluje právě s formálními postupy zavedené české územněplánovací praxe. Strategickou polohu základních principů a tezí plánu kritizuje pro “nedostatečnou koncepčnost a jednoznačnost”, u výškové regulace nebo transformačních území požaduje v rozporu se zadáním podronost regulačního plánu. Za absurdní lze považovat přání zpracování tras metra ve variantách. Podobně jako kritika ze správního okruhu nereflektuje ani stav společnosti, ani dynamiku společenských změn, ani současný stav znalostí a zkušeností z územního plánování evropských metropolí. Myšlenkově vychází z doby, která už se stala minulostí, a patrně též z jednoho zdroje a společné politické objednávky.
Samostatnou kapitolou je aktivistická kritika Metropolitního plánu. Kromě toho, že se přímým napojením na jednu z vládnoucích stran pražského Magistrátu tato část NGO sektoru úplně zdiskreditovala a není jasné, zda usiluje skze politické zastoupení o mocenský vliv, anebo je hlásnou troubou stranické propagandy pod “občanským” krytím, je její činnost překvapivě neodborná a zároveň do jisté míry účinná. Hlasitým šířením zjevných nepravd a manipulací se jí daří získávat část mediálního prostoru. Trend fake news není ostatně žádným novým fenoménem a šíření propagandy není jen doménou lotrovských režimů a otevřeně nechutných společenství.
Český právní systém bohužel napomáhá spíše vytváření sporů a konfliktů než k jejich řešení a profesionální aktivisté se naučili takový systém maximálně využívat ve svůj prospěch. Bez ohledu na osobní neodpovědnost a škody které tím působí neváhají cílit na zrušení Metropolitního plánu jakýmkoli způsobem. Šíření paniky je pro ně důležitou součástí fundrisingové strategie. Bez skrupulí žádají o podporu města pro činnosti, kterými jeho zájmy poškozují. V případě odmítnutí spouštějí povyk. Mentalita LARPové generace je totiž založená na nevyhnutelném vítězství mytologického DOBRA nad stejně mytologickým ZLEM. Za tímto účelem si aktivisti nahrazují reálný svět vlastními pravidly Dračího doupěte a nekonečnou ságou vlastních Urban legends o Metropolitním plánu.
I jakkoli obskurní názory mají jistě právo na existenci. Nemají ale právo zatahovat vážné otázky budoucnosti a rozvoje města do roviny politikaření, mocenského boje a fundrisingových strategií. Demokratická společnost se dokáže bránit informačním faulům jedině trváním na odborné úrovni diskuze, neustálou vnější reflexí a sebereflexí. Svět se proměnil a dál se proměňuje, aniž bychom si toho v české kotlince pořádně všimli. Křičet a vztekat se, že to nechceme, není program. Metropolitní plán formuluje vize, cíle a pravidla rozvoje Prahyodpovídající současným zkušenostem a úrovni poznání. Není to ani Svatý grál, ani zázračný Excalibur. Je to jeden z řady důležitých nástrojů rozvoje společnosti. Obsahem diskuze jsou otázky, jak dokážeme vize, cíle a pravidla Metropolitního plánu naplnit. Obsahem diskuze není vymýšlení důvodů, proč to nejde.
POZNÁMKA:
Nový územní plán Prahy – Metropolitní plán (MPP) zpracovala Kancelář metropolitního plánu Institutu plánování a rozvoje Prahy (IPR) pod vedením prof. Ing. arch. Romana Kouckého.
Pořizovatelem Metropolitního plánu je Odbor územního rozvoje MHMP, zastoupený Ing. Martinem Čemusem.
Zadavatelem Metropolitního plánu je Zastupitelstvo hl.m. Prahy, které zároveň po projednání schvaluje definitivní verzi Metropolitního plánu.
Politickou odpovědnost za projednání Metropolitního plánu nese náměstkyně primátorky pro územní rozvoj a zároveň určený zastupitel pro Metropolitní plán Mgr. Petra Kolínská.