Devět legislativních restů chápu a vnímám jako dobrý a nutný základ, ale v žádném případě samospasitelné řešení. Je to jen jedna strana mince. Právnická, legislativní.
Druhá strana je kulturní – jaká atmosféra ve společnosti vzniká a jak ji společnost prožívá.
Zatím vítězí kultura televizně-pivní s pohodlným spolehnutím, že „se to nějak vyřeší“. Třeba výměnou politiků nebo změnou zákonů. Prdlajs.
Z té čisté právničiny mám husí kůži. Takže mně zajímá, co bude navazovat (nebo spíš paralelně probíhat) ke změně nálady a uvažování společnosti
a
jak vpodstatě obdobný proces rozjet v architektuře. Myslím si, že obojí spolu úzce souvisí – legislativa je jeden pól (zapsané) společenské dohody,
kultura a prostředí ve kterém žijem je druhý (prožívaný) pól té samé dohody. (architektura je zhmotnělým odrazem své společnosti a taky podle toho v současnosti vypadá)
Za 23 let polistopadové republiky jsme si užili jen 7 let svobody. Nová ekonomická elita se někdy po roce 1997 začala opevňovat v dosažených pozicích, přivádí zemi k papalášskému režimu a ekonomiku zu grunt. Technokratická normalizace zahnala postupným utahováním šroubů českou kulturu znovu na pokraj undergroundu. Rozhodující kritétia jsou ekonomický profit, funkční účelnost a legislativní správnost. Jednoduché hodnoty jako krása, příjemnost, proměnlivost a obyvatelnost prostředí jsou potlačovány, nebo se spíše vůbec společenskými hodnotami nestaly.
Trend je dobře sledovatelný na vývoji současné architektury. Jednoduché městské domy a vily z počátku devadesátých let střídá podnikatelské baroko, katalogový urban sprawl, boom logistických center a nákupních zón. V současnosti mamutí developementy velkých rozvojových území nebo celých městských bloků a novodobá sídliště s neměstským prostředím přesně podle stoletých vizí avantgardy.
To vše vymklé z celospolečenské debaty, bez náznaku vize, v nepřehledném, rozvráceném a nefunkčním prostředí „městského plánování“.
Probouzející se občanská společnost je nucena suplovat neschopnost veřejné správy, často čelit otevřenému nepřátelství svých !vlastních! volených zástupců.
Většinou prostřednictvím „lokálních kauz“, projektovaných podle formálně správných, ve skutečnosti silně pokroucených pravidel. Ony kauzy ale mají společný, systémový základ.
Jsme v bodě zlomu – očekáváme změnu. Politika je rozkymácená a developementy jdou pomalu kvůli „krizi“. Ideální čas na novou strategii a nový kurz.
Společnost netvoří jen ekonomie, nebo legislativa, jak by se při současném zúženém pohledu na politiku mohlo zdát. Společnost tvoří především její kultura.
Je nejvyšší čas vtáhnout ji zpět do hry, vzhledem k zásadně nevratným stopám, které architektura o své době zanechává.