Každodenní věci přestáváme vnímat, zasouváme je do podvědomí jako naučené pohyby. Používáme je bezděčně a jejich přítomnost si uvědomíme, až když nejsou. Město je právě takovou všední věcí našeho života. Používáme jej a ono používá nás. Víc než si dokážeme připustit.
Město je místo ve kterém žijeme, které bereme za tak samozřejmé, že jej skoro nevidíme. Ale to není všechno.
Město vnímáme nejlíp jako cizinci. Nemyslím turisti. Turista není cizinec, turista je kobylka, nažere se a vyfotí, sežere a odletí. Cizinec – passenger – prochází městem ze svých vlastních pohnutek, ne podle diktátu bedekru. Cizinec je i obyvatel vedlejší čtvrti. Přichází do města, protože je něčím zajímavé. Protože žije. Město je prostor intenzivně sdílený cizinci a usedlíky. Město je místo mísení – energie města vzniká z různosti – rozdílnosti. Město je společný – veřejný prostor přijatelný pro rozmanitou skupinu lidí a jejich aktivit.
Město poznáváme nejlíp, když v něm žijeme. Když jsme usedlíci. Sousedé. Známe svou prodavačku, policajta, bezdomovce. To „žijeme“ má mnoho rovin: bydlíme, studujeme, pracujeme, bavíme se… Město je sousedství a multifunkce. Město je otevřená matrice která vstřebává a generuje neomezené množství setkání a činností lidí kteří v něm žijí.
Město sledujeme nejlíp z odstupu. Má svou jedinečnou polohu, tvar, strukturu. Kamennou kostru, kterou jsme si zvykli vnímat jako stálou, ale která se časem proměňuje a přizpůsobuje životu stejně jako se naše životy přizpůsobují jí. Město není jednolitý útvar, je složeno z rozdílných míst. Město je staletý proměnlivý organismus připravený neustále přijímat nové podněty a změny.
To je město, jak ho vnímáme. Tak ho nosíme v hlavě jako univerzální archetyp. Každý z nás s vlastními důrazy a obměnami, ale se společnou podstatou.
Pojďme se nyní podívat, co město není:
sídliště, jedno zda panelová, cihelná či „naležato“. Monofunkce přespávání, opouštěná kvůli jakékoli aktivitě a pro cizince zoufale nezajímavá. Obytná ghetta.
byznys centra všeho druhu, umělé světy opouštěné s koncem pracovní doby. Města duchů, bez života a sousedství. Pracovní ghetta.
periferie, území na okraji, odsuntá z všemožných důvodů mimo zájem. Žijící vlastním životem anebo čekající na proměnu.
devastovaná území, poničené a rozvrácené části města přežívající vlastní setrvačností, nezajímavé a nepřijatelné.
Taková místa existují a existovat budou. Musíme se ale důkladně rozmyslet, jestli je budeme dál aktivně vytvářet, jestli jsme s nimi smířeni a jestli je dál chceme přehlížet a vytěsňovat z našich myslí.
První republika trvala 21 let. Zdědila po monarchii slušnou kulturní úroveň, většinu průmyslu a bohatou mnohonárodností zemi. Naprostou většinu staveb té doby obdivujeme nebo pokládáme za samozřejmou. Od sametové revoluce uplynulo 23 let. Svoboda a demokracie s sebou nenesou automatickou změnu myšlení a postupů. Zdědili jsme všeobecný úpadek, xenofobii, vexlácké metody a nechuť k budování společnosti. Naše města jsou dosud plná zoufalých a nepřijatelných míst, obklopená novodobým stavebním šuntem. Je na čase přestat se vymlouvat, že to jinak nejde.
o budování města píšu též tady:
http://kloda.blog.respekt.ihned.cz/c1-59338370-deset-duvodu-pro-mestskou-blokovou-zastavbu
http://kloda.blog.respekt.ihned.cz/c1-59407580-mesto-jako-archetyp