Archetyp města
Město patří k našim základním kulturním archetypům. Jeho obraz si v sobě skládáme z myriády vjemů a představ.
Porovnáme-li tento obraz se všední realitou Prahy, zjišťujeme, že celé kusy města jsou naprosto nepřijatelné. Realita se ostře rozchází s archetypem, který jsme si podle ní vytvořili. Proč?
Město – polis – je složitě organizovaná živá struktura. Organismus, nebo spíš symbiont mnoha organických složek. My architekti vnímáme nejvíce jeho “kamennou” strukturu. Kostru ulic, domů, městské krajiny a kusů přírody, které se v agresivním prostředí dokázaly udržet. Vnímáme nejsilněji “umělé skalní město”, tu nejpomaleji proměnlivou složku města.
Polis je taky obec. I české výrazy “město” a “obec” se částečně překrývají. Je to společenství lidí, kteří ve městě žijí a užívají si ho. Společenství občanů. Pestrá, různorodá, přelévající se, a přesto svými zvyky překvapivě stabilní složka naplňující město životem. Město bez občanů je mrtvá kulisa.
Slovo polis přímo slyšíme v další součásti městského organismu – “politice”. V nástroji k moderování vizí a ovlivňování vývoje. V nástroji zajišťujícímu směřování města.
V hemžení města je rozptýlená ještě jedna složka. Stavitelé všeho druhu, architekti v původním smyslu slova a nejen oni. Čtou historii z kamenné tváře města a přetvářejí ji podle svého přesvědčení, přání občanů i vizí politiků. Jsou to odborníci mnoha profesí, nadšenci, pro které se město stalo náplní života.
Město se podobá svému archetypu tím více, čím lépe spolupracují všechny složky jeho organismu. A naopak – nefungující části města nelze připisovat na vrub jediné složce. Vždy jde o průnik místně specifické tvrdé struktury, organického života obyvatel, schopností politické reprezentace a možností stavitelů. Vždy jde o historický, sociologický, politický a kulturní kontext.
Porozumět organismu města a modelovat jeho chování do posledního detailu není v silách člověka. Každý model bude jen hrubým zjednodušením a nutným kompromisem v pokusu o postižení mnohotvárných dějů, které v organismu města probíhají. Máme ale k dispozici přirozené laboratoře – místa. Místa, která fungují lépe, ale i místa, která odumírají. Můžeme je využít k ilustrování procesů, které vedly k pozitivnímu vývoji, “místa kde se dobře žije”, i k negativnímu vývoji,“ místa, kde nikdo žít nechce”. Teprve zaostření na pozitivní místa nám může odhalit, z jakých podmínek vzniká příjemný kus města. Tak samozřejmý, že si jej podvědomě ukládáme do svého archetypálního obrazu. Teprve pak můžeme přemýšlet o místech nemocných, poutajících naši pozornost a provokujících fantazii křiklavým nesouladem s naší představou. Místa jsou přirozené dílny, ve kterých můžeme nalézat, zkoumat a opouštět myšlenky a postupy, které při formování města považujeme za klíčové.
Město a plánování
Nejvýznamnější vlastností života je jeho proměnlivost v čase. Totéž platí pro město – organickou strukturu vyššího řádu. Město není termitiště, rostoucí po tisíciletí v ideálním tvaru, protože náš život je o něco komplikovanější a proměnlivější než život termita. Město nejde naplánovat.
Nejvýznamnější vlastností newtonovského vesmíru je růst chaosu, entropie, rozpad energeticky náročných složitějších struktur, tepelná smrt. Žijeme naštěstí v neentropickém prostředí, nicméně rozpor řádu a chaosu nás stejně zasahuje. Město nechané napospas chaosu a tepelné smrti nemůže existovat. Příčí se naší přirozenosti. Město potřebuje plán.
Paradox potřeby plánu a nemožnosti naplánování je důležitý. Na obou pólech čeká smrt: dokonale naplánované termitiště musí být opuštěno, jakmile termitům narostou křídla. Neorganizovaná městská džungle zaniká ve svém vlastním chaosu. Někde mezi tím je dost široké pole pro lidskou činnost produkující města taková, jaká je známe.
Budeme se neustále snažit najít plán odpovídající archetypu města v naší hlavě s vědomím, že jej nikdy nedokončíme. S vědomím, že dobrý plán definuje jen to nejpodstatnější. Spíše ovlivňuje, než určuje, a je otevřený vstřebat budoucí děje, na které dnes nedohlédneme.
Město jako konsenzus: hledání společné řeči
Žijeme ve městě, které má ke svému archetypu daleko. Kdyby tomu tak nebylo, věnovali bysme se umění, byznysu, holkám, prostě něčemu zábavnějšímu než urbanismu. Vrátím se k otázce položené na začátku: proč realita města neodpovídá naší představě? Protože je městský organismus nemocný a jeho části si navzájem nerozumějí.
Jazyk občanské společnosti je jiný než jazyk politiků nebo architektů. Nedorozumění a nedůvěra jdou ruku v ruce. Minimálním průsečíkem jsou psaná pravidla – stavební legislativa.
S odstupem více než dvaceti let od totálně plánované éry komunismu vidíme, že psaná pravidla sama o sobě k pozitivnímu vývoji nevedou. Navzdory usilovnému plánování, čím dál delším a náročnějším povolovacím řízením, nevzniká kvalita. Psaná pravidla vždy byla a budou jen zběžným záznamem pravidel nepsaných – společenské dohody. Společenská dohoda v Praze neexistuje.
Skupiny občanů, politiků a stavitelů ctí jen svá vlastní nepsaná pravidla. Prvním krokem k městu, ve kterém se dobře žije, je najít společnou řeč.
ilustrace: Praha jako síť veřejného a zastavěného prostoru – Generel Vltavy – D.A.Studio 1994
související texty:
http://kloda.blog.respekt.ihned.cz/c1-59373040-neviditelna-mesta
http://kloda.blog.respekt.ihned.cz/c1-59338370-deset-duvodu-pro-mestskou-blokovou-zastavbu
text byl publikován na blogu archiweb a praguewatch
http://www.archiweb.cz/blog.php?blog_id=74679&id_article=208
http://praguewatch.wordpress.com/2013/02/20/mesto-jako-archetyp/
pro úplnost úvah o městě a městském prostoru zveřejňuji i na svém domovském blogu Respektu
redakce textu: Martin Veselý
Díky