Maják, závěrečná část

– Neděle dvaadvacátýho. Je krásně. Stavba jede. Je rozjetá jak dráha. Akorát já jsem jak praštěnej, dnes se tak trochu vezu.
Táborová dílna se stěhuje nahoru. Jídlo taky. Poprvé není rýže, ale brambory. Říkáme jim „velká rýže“.
Přijíždí mi rodina a fotograf Karel Pešek z MF DNES, nafotit reportáž. Plošina už má zábradlí a po žebříku se dá bezpečně nahoru užít si výhled.

Procházíme rekultivovaným dolem. Na kraji cesty jsou těžké rezavé šutry – pecky železa z nadloží uhelných slojí. Naplivaly je sem sopky. Kdyby na ně narazil bagr, vyláme si zuby.
Musí se odstřelit, dělá to žluté obláčky. Kamy. Jako v Japonsku.

Perta připravuje železné tyče na schodiště. Vždycky když zachrastí, něco se stane. Obvykle přijede důlní ochranka a považuje nás za ekoteroristy: „Co to tu děláte? Souvisí to s tím bagrem?“
S jakým bagrem?
„S tím bagrem! Tady je zákaz vstupu. Nechceme abyste nám koukali do dolu.“
Naproti je přece vyhlídka.
„Tam je taky zákaz vstupu.“

Přijedou snad pětkrát, pokaždé jiná posádka. Nakonec s sebou přivezou policii.
„No, jestli chcete o našem zločinu vědět víc, tak jsme na titulní straně čtvrtečního Chomutovského denníku“, poznamenává Martin Ryšavý.
…
Perta hraje i před večeří. Namísto ochranky přichází duha. Začíná nad bagrem a leze, až je přes celý nebe. Souvisí to s tím bagrem. Definitivně.

Večer přijíždí starosta. Jsem tak vyřízenej, že se omlouvám a mizím ve stanu. ARCHWERK za mně dnes přebírá Lenka. Díky.

– Pondělí třiadvacátýho. Konstrukce schodiště je spuštěná až k zemi. Výškové práce jsou za náma. Celá parta se přesunuje k Majáku a buší kladivy. Dokončuje se i větrné kolo se zrcátky a vyhlídkové krasohledy. Všichni jsou natěšení.
Jíme na kopci, nikomu se do tábora nechce. Konečně je taky hezky. Po obědě zavěšujeme schodišťovou tyč a po zdlouhavém dolaďování montujeme nástupní podestu. Do večeře máme první obrátku schodiště.

Pak to přijde. Agregát vrní, Maják je nasvícený reflektory. Z autorádia jede hudba. Sehraná parta buší jeden schod za druhým, ostatní kolem tančí a pijou víno. Přesně takhle si to představuju: architektura jako rockový koncert, architekti a stavitelé jako rockové hvězdy!

Mejdan trvá přesně do půlnoci. Glajcha! Přivázat na vrchol břízku, začíná oslava:
Fotky na plátně vyvolávají vzpomínky. Jasně, tohle všecko jsme zažili pro tenhle okamžik, pro dokončení díla. Jestli jsem někdy tušil, co je to stavební huť, tak teď to vím jistě.
Rozsvěcíme svíčky v barevných skleničkách a jeden po druhém vystupujeme nahoru. Většinou poprvé. Je to vlastně též zatěžkávací zkouška, bedlivě naslouchám jestli se neozvou nějaké ošklivé zvuky. Ale ne. Věž stojí bez hnutí. Jdu nahoru jako poslední.
Nevím jak dlouho koukáme na temnou krajinu ozářenou hvězdama zemních bagrů. Dost dlouho. Pak jeden po druhém sestupujeme zpátky na zem. Na zábradlí zůstávají světýlka: červené – zelené, červené – zelené. Jako na moři. Když se vracíme do tábora, svítá.
Zapalujem oheň a říkáme řeči. Vyprávím cosi o Hermu Trismegistovi, všecko se mi plete. Napadá mně písnička od Olmerové. Někteří se vracejí nahoru, na východ slunce. Nejsem na něj zvědavý. Tohle je nejkrásnější noc.

– Úterý čtyřiadvacátého. Vstát. Zbalit. Hledám mobil, který mi včera na lešení vypadával z kapsy. V táboře. U věže. Nikde není. Je ve stanu v té kapse. I´m such an Idiot.
Složit týpí. Najít nářadí. Třeští mi hlava. Kroužek a povídání, co nám Artefakt přinesl. Cihly rejže. Vedro a vír myšlenek. Myslím na věž.
Chybí kus horního zábradlí a větrné kolo na špici. To jsem o půlnoci zarazil. Tak zas nahoru a bušit. Už nedokážu ani uvázat uzel!
Ve dvě přijíždí starosta a defilé strupčických. Volá mi Toptrans: jsem tu pro ty tyče a v táboře nikdo není! Vaše chyba, říkal jsem že to má být do desáté nebo po čtvrté. Řidič se omlouvá a odvádí řeč jinam, svištíme dolů hlava nehlava v terénním Mitsubishi starostova otce. Celá vesnice čeká. Herdek.
Zpátky nahoru. Slunce pere, vítr fouká a kolo se točí. Zase řeči. Něco povídám, nepamatuju si pořádně co. Od Martina a Lucie dostávám velikou lampu na maják. Má 1500 Wattů. Od starosty víno a strupčické skleničky. A šampaňské. Honem nahoru, lahve ve vedru bouchají samy.

Je to za náma. Dopíjím šampaňské. Něco mi bude odteďka zatraceně chybět.
Zpátky do tábora. Pěšky. Naposledy. Courám se. Po dvanácti dnech jsem najednou sám. Teď už nic nemusím. Jen dojet domů.
Domů…

Na začátku byla vize. Krajina, kterou člověk neurvale mění, krajina která mizí, krajina která si zasluhuje vznik něčeho nového. Režisér Martin Ryšavý a produkce BIONAUT films požádali Petru Drahanskou z Prázdninové školy Lipnice o spolupráci. Za pět minut dvanáct našel satrosta obce Strupčice neuvěřitelné místo. Náš společný projekt mohl začít.
Rozhledna – Maják v Janusovském kraji mezi Mostem a Chomutovem. Na rozhraní malebné české krajiny a uhelné jámy. Na rozhraní vznikají neuvěřitelné věci.
Měli jsme 10 dnů, 90 000,- na materiál, projekt a naši práci, k tomu nadšenou partu holek a kluků, většinou bez stavebních zkušeností. Tohle je výsledek.

Poděkování:
Martinu Ryšavému, bez kterého by to nebylo
Bionaut films, protože peníze jsou potřeba vždycky
Luďku Pěnkavovi, starostovi Strupčic, protože pro něj není nic problém
Petře Drahanské, která celou nevídanou akci zorganizovala
týmu PŠL, za skvělou přípravu, průběh a vůbec…
Roman Bohovic
Andrea Kosařová
Filip Pavlík
Kateřina Svobodová
Honza Šebek
týmu ARTEFAKT, který maják postavil
Lucie Bokšteflová
Vojtěch Černý
Šárka Hurdálková
Jan Hodač
Daniela Peterová
Daniel Prokeš
Denisa Sochorcová
Eva Ševčíková
Zdeňka Šimková
Hana Štěpánová
týmu ARCHWERK, který stavbu připravil a vedl
Tomáš Feistner
Lenka Pechanová
Hana Procházková
atelieru e-MRAK a Martinu Rajnišovi
a všem hostům