Maják, část první

– Pátek třináctého. Příjezd. Prší. Od rána sháním spojovací materiál. Uvažuju, na co všecko jsem asi ve stresu zapomněl. Nakládám ten heavy metal do přeplněného tranzita a vyrážíme k sopkám Českého Středohoří a dál, do Strupčic.
V Jirkově vybírám všechny prachy z bankomatu, abych měl na dřevo. End to end graffiti přes celý kulturák – panelák. Celé město je jen z paneláků. Děs běs.
Na pile Perštejn jsou bleskoví. Dva dny po objednávce je dříví nařezáno a dovezeno na místo. Támhle složíme prkna. Tady bude stát týpí, tady stanová vesnička, posezení pod stromem a kuchyně. Louka je chráněná od severu svahem. Územní plán je hotový asi za 15 minut.
Do večera je postaveno. Kromě týpí umím ode dneška stavět i vojenské hangáry.

– Sobota čtrnáctého. Jak dlouho nám bude trvat vybavení? Celý den. Po třezalkovém večírku bolí většinu hlava. Mně ne, tak to bylo spíš tím rosé. Každopádně, účinky třezalkového čaje v množství větším než malém byly překvapivé a vrcholily pokusy o výměnu holinek před nočním výstupem na Akropoli. Levá za pravou fakt vyměnit nejde…
Latríny nejdou kopat, všude je kousek pod povrchem štěrk bývalého kolejiště. Když tu před lety přišla inspekce českých drah na revizi majetku, nenašla už ani koleje, ani nádraží. Slušný zlodějský kousek.
Řezání, stloukání, s obavou sleduju jak mizí prkna z hromady. Odpoledne přicházejí účastníci kurzu. Přinášejí chléb, sůl a pivo. Taky zážitky z odpoledního putování krajinou.
Celý den děsně fičí až to bourá hangáry. Večer se příroda utišuje, jen v jámě svítí a hučí stroje. Hvězdné nebe pode mnou, zážitek který se jinde nevidí. Se svíčkovýma lucerničkama v ruce přemýšlíme, kdo jsme a proč jsme tady. Já hlavně o tom, jak to celé dopadne.

– Neděle patnáctého. Položení základního kamene – první společná návštěva naší Akropole. Ranní kroužek v týpí. Mlčení. První den je prý vždycky mlčení. Lenka přiváží banner s plány rozhledny, věším ho v týpí místo liningu. Normálně se na něj kreslí hrdinské činy náčelníka, tak uvidíme…
Všichni se natěšeně vrhají do práce, nestíhám organizovat. Připravujeme šablony pro jednotlivé díly stavebnice a rybinové dlaby na hranolech ondřejských křížů. Všechny z jedné strany, všechny stejně. Samozřejmě je nakreslím z opačné strany a budu z toho mít pár dní hlavu v pejru, ale zatím o tom nevím.
K večeru odjíždějí všichni na prohlídku krajiny. Chystám si věci na další den. Přichází slejvák. Nad Jezeřím byla dvojitá duha a kužely slunce jako boďáky osvětlovaly zámek a důl pod ním. Příroda je tu ňáká silná.

– Pondělí šestnáctého. Jednodušší ceremoniál se základním kamenem máme za sebou. Dnes vytyčujeme. Připravenými provázky vynášíme základní trojúhelník a polohu patek. Druidským lanem s třinácti uzly lavičky okolo budoucího výkopu. VÁGRYS. Většina slov ve stavebnictví je z Němčiny. Třeba ARCHWERK.
Je neuvěřitelné jak jednoduchá geometrie všechny chytla. Za chvíli můžu dát provázky, latě i vodováhu z ruky a jen koukám jak parta společně vytyčuje. Co ráno vypadalo na půl dne je hotovo za půl hodiny. Vracíme se do tábora, nahoře zůstávají jen kopáči. Kopou, až se z nich kouří.
Přijíždí Hanka, studuje architekturu v Liberci. Zatím tady každý znal aspoň někoho z akcí PŠL nebo České cesty. Hanka ne. Přijela na slepo a rovnýma nohama do vedení stavby. Bude mně a Lence velkou oporou až do slavnostního otevření.
Nestíhám si psát denník průběžně a práce mi teď zpětně splývá v hlavě do jednoho proudu. Lenka s Hankou připravují podestu a stupně schodiště, začínám sestavovat ondřejské kříže. Martin Ryšavý zahazuje kameru a zatlouká kramle do dubových patek. Plánuju stavění na zítřek.
Odpoledne po vykopání základů přichází šok: dlaby jsou na opačné straně. Všechno špatně. Horečně přemýšlím co s tím a raději ještě nic neříkám. Hlavně ne paniku.
Přijíždějí Kurt Gebauer s Dášou Šubrtovou, Martin je bere na výlet po okolí a do strupčické hospody. Zkoušíme projekci v hangáru. Agregát není z příkopu skoro slyšet.
Povídání je skvělé. To Kurtovo o věcech, které se dík vizi povedly. Dášino o Duchcově a Kladně a krajině která na svou šanci pořád čeká. A o Mayrovce, skanzenu posledního dne na dole ve Vinařicích, ze které udělala unikátní fenomén. Kdo tam ještě nebyl, zajeďte.
Učím se od Kurta věšet balvany „na houpačku“ a na jeho doporučení sháníme od starosty štěrk na obsyp základů. Nechtělo se mi do toho, ale bude to tak správně.

– Úterý sedmnáctého. Včera jsme poprvé zapálili oheň v týpku. Dnes dopoledne nebude práce. Je čas na prázdninovkovou reflexi. Krajinu vnitřní. Zatímco si ostatní kreslí své myšlenkové mapy, chystám s Lenkou a Hankou práci na odpoledne. Přepočítáváme všechny výkresy na tlustší latě, z dvaadvaceti na pětadvacet milimetrů, čili jeden palec. Naše vnitřní krajina je Architektura.
Celou dobu si lámu hlavu, co s těma spletenýma dlabama, a najednou se mi před očima konstrukce přetočí, ozrcadlí a funguje úplně jasně. Žádné nové vytyčování, jen o metr dvacet posuneme základy.
Odpoledne si spokojeně kreslím další osazení na trámech, aby do sebe zapadly. Vyráběji se schody. Dosahujeme už slušné přesnosti. Přeháňky se předhánějí, která nás rychleji zažene do hangáru. Lítací den.
Večer je promítání. V hangáru. Nejdřív dokument o Strupčicích se starým komunistickým úvodníkem: „Tady jsou pole. Brzy se tu začne těžit uhlí. Ale to už Strupčice nebudou. Obyvatelé se přestěhují do krásných nových panelových bytů.“ říká protivně známý hlas.
Janusovská krajina se dvěma tvářema. Ta přívětivá, vlnící se mezi starobylýma vesnicema. Ta odvrácená poďobaná neštovicema uhelných jam. Obě zarámované věncem hor. Podezřívám místní, že se koukají jen na tu přívětivou stranu. Ikdyž místní. Nikdo tu nežije dýl než 60 let. Je to krajina bez lidské paměti…
Druhý film – Ženy SHR. Severočeského Hnědouhelného Revíru. Kastelánka z Jezeří a mluvčí Czech Coal. Každá z nich má svou pravdu neslučitelnou s tou druhou. Boj, ve kterém jde o všecko. Koledy v kostele, který má zmizet. Citrón do oka.
Nemůžu tak půl hodiny mluvit, pak teprv probíráme ten zvláštní zážitek.