Maják, část druhá

– Středa osmnáctého. Mám v týpí proslov, že teď už je třeba řezat opravdu přesně. Přichází dopoledne laserového řezání, 388 příček do „žebříků“ schodišťového tubusu. Dočišťujeme rybinové spoje na hranolech a jde to pomalu.
Odpoledne je jako oddych pro účastníky hodnotový orienťák, prázdninovková hra o hledání realistických cílů v životě. Náš realistický cíl je dostat zítra materiál na Akropoli. Večer máme kříže s vyplazeným jazykem sestavené. Ještě si naposled v notebooku ověřuju kóty pro zítřejší stavění.

Přijíždí filmový štáb a Martin Rajniš, schyluje se k dalšímu výživnému večírku. Jen červánky nad obzorem nevěští na zítřek nic dobrého. Martinova přednáška je tradiční architektonická show, sázím z daťáku jeden projekt za druhým.

Po večeři se radikálně mění výzdoba hangáru: obrazy moře s Pravčickou bránou vystupující z vln. Slzy severu. Moře vyplakané obyvateli nad zpustošenou krajinou. Komunistická mapa „totálního vyuhlení“. Chystá se něco velkého.
Na začátku běží dvouletkový film Elmara Klose o kanálu Dunaj-Odra-Labe. Československo jako přístav tří moří. A pak to přichází: Martin Ryšavý a Jan Plíšek představují svou vizi Českého moře. Vytěžená pánev se zaplavuje slanou vodou, vzniká nové přístavní město a tápající kraj nachází jasný směr. Povídáme si ještě dlouho po promítání. Moře klídku. Zátoka posledního spočinutí. Mys První Naděje. Krušné hory sjíždějí po zemské kře do moře a blahodárná tsunami zahlazuje zlé vzpomínky. Konečná odpověď na Sudetskou otázku. Ať žijí vize!

– Čtvrtek devatenáctého. Přichází Czech Coal. Mašíruje si to za svítání po příjezdové cestě. Vstávám brzo abych stihnul přípravu, takže jsem asi první kdo ho potkal. Czech Coal je kocourek černý jako uhel, jen oči mu žlutě svítí. Rychle se zorientuje a tradá za kuchařem Filipem. Ten se neztratí !
Nakládáme matroš na Avii, všichni jsou natěšení na vztyčování. Fičí jako blázen, příroda nám to nechce dát zadarmo. Dlouho se moříme se založením: vyrovnat a proměřit dubové pražce aby konstrukce sedla. Na chvíli ve mně hrkne, když předkreslené patky nějak divně nesedí. Je to jen stranové převrácené (zase). Za cvakání fotoaparátů opravujem značky a Lenka si prožívá svých prvních deset minut slávy. Zítra bude na titulní stránce Chomutovského denníku.

Stavíme kříže. Vítr s nima mává, mám pocit že to nepůjde. První nám trvá snad půl hodiny, ale pak najednou lup lup a stojí všechny! Tomovy dlaby do sebe sedly jak prdel na hrnec. Je to pro mně největší překvapení, když v polních podmínkách vytyčená a provedená konstrukce zapadne jako v počítačovém modelu. Tomáš je u toho, přijel podpořit stavební tým. Lenka dnes odjíždí, ale stavění si až do konce nenechá ujít.

Stloukáme konstrukci kramlema a vracíme se do tábora. Z práce, stresu a větru jsem utahaný jak kotě. Cítím že po dvanácti dnech zápřahu nutně potřebuju víkend a vím, že tenhle týden ještě nebude.
Večer se scházíme z týpí na Filipově povídání. Naše tělo je jako kůň na kterém jedeme, musíme o něj správně pečovat. Začínám chápat, proč jíme od začátku celozrnnou rýži. Ode dneška vím, co je to „vnitřní kůň“ a kdy je spokojený. Můj vnitřní kůň se chce právě teď prospat. Ještě jedno heslo zrodilo tohle povídání: Vesmírek.
Stmívá se. Z hangáru zní blues. Perta zpívá za doprovodu kláves Oty Holce. Tom s Hankou chtějí vidět noční jámu. Chvilku váhám a pak jdu s nima. Tohle jim nemůžu upřít.
Stíháme závěr Pertina recitálu, nakonec se ještě trochu tančí na přídavky.

– Pátek dvacátého. Celý den fičí a taky trochu prší. Tábor a příjezdové cesty se mění v tankodrom. Nepomáhá ani natěžený štěrk z povrchového dolu Pavlína.
(uhlobaroni pojmenovávali doly po svých ženách a milenkách, komouši tak poetičtí nebyli. V našem dole Pavlína se těžil štěrk z bývalého kolejiště pro obzvláště rozbahněné výmoly).
Hanka vede v táboře manufakturu na žebříky a zábradlí. S Tomem, Honzou a Romanem montujeme podesty. Někdo mi čajznul vodováhu, máme teď jen hračkovou z plastu.
Eva nám veze oběd a taky matroš. Koukám jak se opečovávaná auta postupně mění v náklaďáky. Cíl všeho snažení, Maják, se zdá být už na dosah ruky.
Daniela přiváží věci ze mlejna, bude se vyrábět blejskadlo. Větrná vrtule. Individuální artefakt. Tady architekt opouští kapitánský můstek a zpovzdálí sleduje, co se vyvrbí. Nakonec hedvábný větrník se zrcátky. Filip s Danielou se pouštějí do díla. Lucie přivádí k dokonalosti ražbu do měděných tabulek. Artefakt dostává další vrstvy.
Vítr unavuje a vyčerpává. Večer poprvé scházíme do vesnice, dnešní beseda je na radnici. Obdivuju starý katastrálky a ucucávám pivo.
Hostem je Stanislav Štýs, otec severočeských rekultivací. Lehce mu oponuje pan Zavadil, biolog. Ale moc to nejde. Štýs na nás mluví s padesátiletou historií práce s krajinou, s 15 000 hektary proměněné země za zády.
Nakonec si spolu povídáme (tedy spíš posloucháme) skoro do dvou do noci v táborovém hangáru. Většina už dávno odpadla a chrupe ve stanech. Přecejen přichází únava.

– Sobota dvacátýho prvního. Je hnusně. Prší furt. Práce mi splývá, dokončujem podesty. Pendluju mezi věží a táborem, bojím se že nám nevyjde materiál.
Lenka se vrátila, oželela plánovanou výpravu kvůli stavbě. Úžasný věci.
Jsem úplně vyfluslej, nejradši bych seděl v týpku u ohně a vytloukal raznicí písmenka. Dokončujem zábradlí a balíme, v tomhle fakt dělat nejde.
Vesnice se chystá na večerní Travesti, na hřišti grilujou fotbalisti. Ploužím se kolem do sprch jak mátoha se zablácenýma nohama.
V týpku oslavuje narozeniny fotograf Honza Hodač. Taky mu to dnes nevyšlo, ale tváří se spokojeně. No co, vždyť padá jen voda, to je toho.
Lehce zmátořený přicházím do hangáru. Honza otvírá Lambrusco. Chechtavý Lambrusco. Začíná večírek.
Fotky severočeského industriálu, měsíční krajiny a nahatých marťanek v dolech. Po Honzovi přichází Míša Rygrová a Burning Man Czech. Surreální imaginace se rozlívají a furt je to jen začátek. Padesátitisícové město v poušti, po kterém každý rok nezůstane ani stopa. Festival svobody a tvoření. Tam chci!

Zpět do vesnice. Starosta a jeho Travesti show. Holky to uměj, protože jsou to kluci. Vzpomínám na Bendera, když byl robotkou. To je přesně vono!
U báru stojí Václav, hybatel věcí, lámem panáky. Raději rychle tahám holky na parket. Show nabírá obrátky. Tančíme do dvou, pak ještě chvilka v týpí, hokej a krátká noc.