-nejefektivnější forma zástavby; srůstání domů do městských bloků je historií ověřená struktura využití prostoru
-jasně definované rozhraní veřejného a soukromého prostoru; veřejný městský prostor jsou ulice, náměstí a parky. Tady se koncentruje městský život, v každém z uvedených prostorů je trochu jiný. Ulice není park a park není ulice.
-poloveřejný prostor – parter a vnitrobloky; přechod mezi veřejnou a soukromou sférou, bez kterého by byly ulice pusté. Zejména vnitrobloky jsou pro život města extrémně důležité, protože umožňují svobodné doplnění městského života rozmanitými funkcemi – od společného oddychového prostoru přes kavárny, kulturu po ateliery, dílny a sídla firem. Předefinovaná rozvolněná struktura toto vůbec neumožňuje.
-správná míra podobnosti, různorodosti a kontextu; domy v blocích si bývají podobné – výškou, parcelací, členěním, materiály. Přitom jsou dostatečně různorodé, asi tak jako lidské obličeje. Přesně to na co jsme od přírody zvyklí.
-proměnlivost struktury; bloková zástavba je flexibilní v půdorysné i výškové struktuře. Uliční čára může být například závislá na výšce římsy – vyšší dům ustupuje dozadu, vzniká typická rozskákanost. Do blokové struktury jsou vkládány významější individuální budovy – dříve obvykle veřejné: školy, pošty, radnice, divadla, sokolovny… Vytvářejí zvláštní „krystalizační“ centra.
-proměnlivost v čase; jednotlivé domy v bloku umožňují postupnou výstavbu i následnou obměnu a přizpůsobivost, jaká je u velkých monoblokových paláců mnohem těžší. Rozložení staveb do delšího času posiluje kontinuitu a kontext města.
-jednoduchý regulační plán; struktura města definovaná několika základními parametry: nezastavitelný a zastavitelný prostor, velikost parcelace, uliční čára závislá na výšce římsy. Vše ostatní je předefinovanost, která opouští měřítko urbanismu a sklouzává do individuálních řešení jednotlivostí. Koeficienty území afunkční plochy jsou naprostá zvrácenost.
-architektura bez velkých gest; pražské čtvrti 19. a 20. století vznikaly převážně prací obyčejných stavitelů. Naprostá většina domů jsou ukázky velmi solidního stavitelství. Pozdější avantgardní rozvolňované struktury dopadají mnohem hůře. Příjemný městský prostor vzniká bez velkého předvádění se.
-hustota osídlení = koncentrace energie; Praha – Staré Město 1873 – 1 400 obyv./ha, Vinohrady – současnost – 320 obyv./ha, panelové sídliště – 220 obyv./ha, vilová čtvrť – 40 obyv./ha, satelitní suburbs – 20 obyv./ha. Energie města je přímo závislá na počtu obyvatel a prostoru, ve kterém se pohybují. Nejživější jsou historická centra a městské bulváry. Jakmile se struktura prolomí do otevřených prostorů, energie unikne jako vzduch z prasklé duše.
-sociologický kontext; avantgardní vize slunečních měst vycházely z dobové zkušenosti přelidněných pavlačáků. Sídliště sice zajistila velký počet bytů, ale stvořila nový neměstský typ prostoru. Paradoxně umožnila zvýšení standardu a mnohem větší atraktivitu bydlení ve starší zástavbě. Ceny bytů jsou ostatně výmluvným důkazem, jak je která část města atraktivní.
Kupodivu značná část architektů a většina developerů dodnes zarputile aplikuje neměstské avantgardní modely.
údaje o hustotě osídlení podle knihy Sídelní kaše – Pavel Hnilička, ERA 2005
použitá ilustrace: Armelle Caron – tout bien rangé
http://www.armellecaron.fr/art/index.php?page=plans_de_berlin
psáno pro Archiweb:
http://www.archiweb.cz/blog.php?blog_id=74679&id_article=205&comments=show