Je slané slzama lidí, vyplakanýma nad krajinou kde žijí. Nebo žili. Nevím. Musel bych najít hospodského umělce, co za pár piv přibalil k obrazu tuhle historku.
Neznám ten kraj. Zem nonstop sběren, co po nocích požírají ukradené mosty a nádraží. Zem roztavených sekyr zaťatých do kabelů. Zem, kde nikdo nebydlí dýl jak 60 let.
Znám jiný sever, pomezí Moravy a Slezska, pevně usazené ve svých gruntech. Když nevím čí jsem, najdu tam iluzi klidu.
Z Prahy, sebestředu země, pozoruju ty severy. Rumunské Valachy, co se naučili česky. Lachy co gadajom ponašímu. A pak, v podhůří Jeseníků mizí zdánlivý klid stejně jako zaniklé vesnice Němců.
Jablonec, který si se sebou neví rady. Most, co už není Mostem. Ten pohled mi něco připomíná. Nějakou zemi. Česko.
Zemi pevně zakotvenou ve svých kořenech. Zemi Bójů, kteří ji dali jména: Gabréta, Elbe, Sudety… Malou zemi s velkými ambicemi. Republiku, na kterou jsme dodnes hrdí.
Pohled se rozmazává v jesenických mlhách. Bílá a šedá. Tváře ze starých fotek. Historie roztržená před tičtvrtě stoletím. Každou třetí tvář zabili nebo vyhnali. Dost na tak malou zemi, na tak krátkou historiii.
Mlha se rozpouští a vracejí se barvy. To co vidím dnes je jiná země.
Pozoruju a nechápu. Kde jsou kořeny? Kam se ztratily ambice a vize? Kdo jsou ti lidi, co mě úředním ptydepe přesvědčují o nesmyslných věcech? Papaláši? Vexláci?
Vidím města, co se dvacet let nezměnila. Vidím jiná, co se mění k horšímu. Od jisté doby. Dvacet let budování svobody se změnilo na dvacet let budování vyhlášek. Dvacet let kupeckých počtů.
Počítal jsem kdysi, kolik z jeřábů nad Prahou jsou naše stavby. Bavily mně. Normální městské domy v prolukách. Přirozená struktura města. Pak to nějak ztuhlo…
To samé město po patnácti letech. Ojedinělý jeřáb nad nějakým monoblokovým palácem. Rigidní úřední podmínky vymazaly skoro všecko mezi rodinným domem a obchodním centrem.
Skoro všecko, z čeho se skládá normální město. Skoro všecko co dokáže žít normálním životem.
Mám před očima obraz. Nová energie proudí úředně zpustošenou krajinou. Krajinou bez vize, bez ambicí, krajinou k vytěžení. Slaná voda utápí myšlenkovou vyprahlost. Zemi zaplavuje Moře Klidu.