„Dnes je módní předpokládat, že určité znaky dobrého života – školy, parky, hygienické bydlení – vytvářejí dobrá města. Jak by byl život snadný, kdyby tomu tak bylo. Jak krásné by pak bylo ŘÍDIT složitou a nepoddajnou společnost.
…
Nahlédneme-li do poměrně ustálené oblasti velkého města, objevíme tolik malých organizací, až se nám zatočí hlava. Rostou jako houby po dešti a svým způsobem jsou podivuhodným důkazem vytrvalosti a houževnatosti života.
…
Pro fungující město jsou důležité vztahy lidí, kteří rozšiřují svůj společenský život za hranice vlastních ulic.
Vztahy „na přeskáčku“. Jakmile ve městě začne fungovat dobrá a pevná síť těchto spojení, může se poměrně rychle rozšiřovat a vytvářet všelijaké nové pružné vazby.
…
V Greenwich Village tyto organizace mívají dlouhá jména, v nichž je řečeno vše: Spojený akční výbor pro uzavření parku na Washingtonově náměstí pro veškerou dopravu; Akční výbor nájemníků, kteří bydlí ve sklepích; Občanský výbor pro opravu hodin na věži Jefferson Market Courthouse; Spojený výbor občanů Village pro zamítnutí návrhu West Village a vypracování vlastního návrhu.“
…
Zajímalo by mně, jestli tohle někdy četl profesor Klaus. Tolik opěvovaná svobodná anglosaská společnost je životaschopná právě díky skutečným energickým lidem, kteří věnují léta života vztahům s jinými jedinečnými lidmi. Nejsou to žádné zaměnitelné statistické jednotky obyvatelstva.
…
Celé minulé století, celá moderní doba vychází ze sociálních utopií avantgardy. Je příznačné, že MODERNA povstala z úvah o konci velkých slohů, z odmítnutí historických stylů a z kritiky měšťanské společnosti. Z vize budování nové, lepší společnosti. Jako by se společnost dala plánovat. K naplnění společenských změn užívala rejstřík různě zdiskreditovaných ideologií a – architekturu. Je významné, že největším excesům Moderny dokázala nejlíp odolávat právě životaschopná měšťanská společnost a solidní historické městské struktury. A dokázaly to po celé století.
…
Když mluvím o excesech Moderny, myslím tím hlavně velké, celoměstské měřítko. Protože to co z funkcionalismu nejhůř nefunguje je funkcionalistický urbanismus. Město zónované do funkčních ploch, navrhované jako totální stavba. Opojné plánování bez měřítka, dovedené ad absurdum v plánování státního hospodářství. Jednotlivé „moderní“ stavby město v lepším případě obohacují, v horším na jeho struktuře parazitují a v některých případech jej poškozují. Naprosto fatální ale bývají velké modernistické zásahy do městské struktury.
…
Modernistické myšlení a jeho důsledky jsou dnes předmětem bádání a revizí. Velké úsilí se věnuje třeba zkoumání historie totality. Porozumět vlastním dějinám je důležité, naše společnost ale zápasí s mnohem těžším hendikepem:
Modernistická architektura je neuvěřitelně přizpůsobivá v ideologické služebnosti. Redukuje tvorbu prostředí na funkčnost, estetiku až k vlastní karikatuře „krásy funkčnosti panelových sídlišť“, vhodných zejména k přehlednému organizování anonymního obyvatelstva a k roztrhání společenských vazeb. Právě identita a vazby se dnes na sídlištích velmi obtížně budují.
Kvalita architektury je vnímána ve splnění neustále rostoucí množiny podmínek a požadavků a někdy ještě v zábavném designu. Funkce a povrch. Prostor se stal místem k naplnění funkcí. Místem k vytěžení.
…
Nejžádanější nemovitosti jsou dodnes v zavržených strukturách historických ulic a městských bloků. V zoufale nemoderních jádrech měst. Obyčejné ulice jsou stále naplněné různorodým životem a dvorky nabízejí proměnlivé zázemí bezpočtu malých firem. Ale postavit dnes obdobu Vihohrad nebo Letné?
Nelze. Legislativa zakazuje. Klienti neexistují. Architekti se předhánějí v hledání „něčeho nového“. Jako by šlo vymyslet něco jiného než břeh řeky.
…
Dům a ulice, voda a břeh. Rozhraní. Nemůžu vymyslet něco jiného než rozhraní. Břeh můžu strukturovat, měnit jeho polohu a poměry. Měnit jeho ARCHITEKTURU.
Nebo ho můžu rozmazávat až zmizí. Obehnat zdí, strčit do trubky. Podle předpisů. Přizpůsobit řeku funkci. Jen už to jaksi nebude řeka.
Zatímco týmy historiků bádají nad rozdíem mezi totalitními a autoritářskými režimy 20. století, vztah k prostředí které vytváříme a ve kterém žijeme nás netrápí. Přitom jej formují úplně stejné vize a ideologie minulého století. A skrze prostředí pořád formují naše životy. Ve světě se tahle debata vede už padesát let, u nás se probouzející občanská společnost teprve rozkoukává.
Stále je módní předpokládat, že určité znaky dobrého života – klimatizované kanceláře, parky, hygienické bydlení – vytvářejí dobrá města. Jak je život krásný, když tomu věříme. Jak snadné je řídit českou společnost.
ilustrační foto – Bílina, řeka v trubce http://www.mapy.cz/#!x=13.501129&y=50.514342&z=15&l=15
úvodní citát z knihy Jane Jacobs – Smrt a život amerických velkoměst, New York 1961
text vznikl jako příprava na koferenci „Město pod pokličkou“, 30.5.2013 v Brně
příspěvek v podobě blogu Městský prostor na konci moderny najdete zde:
http://kloda.blog.respekt.ihned.cz/c1-59982290-mestsky-prostor-na-konci-moderny