I
„To město bylo jako růžová horečka bohů, jako fanfára nadpozemských trumpet a jako třesknutí věčných činelů.“
H. P. Lowecraft, Volání Cthulhu
Vydali jsme se na cestu. Bylo to na kraji soumraku, v bažinách mazánkovské éry. Šli jsme nejkratší cestou, bylo nás hodně a věděli jsme, že z druhé strany se blíží naši přátelé. Měli jsme radostně vzrušenou náladu. Byl konec jedné éry a před námi nesmírně hmatatelná naděje, že znova navážeme na tradici dobré české architektury. Jak jsme se tak přesouvali zpustošenou městskou krajinou, plno z nás zakoušelo intenzivně pocit, který někteří formulovali slovně. Připomínalo nám to chození na hory prvních husitů. Když to bylo řečeno, žertovali jsme. Jak přijdeme nahoru, a tam již budou čekat panští – establishmenťáci – a rozeženou nás.
Tak se i stalo. Byli shromážděni na místě a vyzvali nás, abychom odešli. Jinak že proti nám bude použito násilí, budou nám nejprve zlámány hřbety a poté se staneme jejich spojenci. Odešli jsme. Protože lidé, kteří chtějí dělat architekturu, kterou mají rádi, tak jako kdysi chodili na hory poslouchat slovo, kteří chtějí pracovat, nemají prozatím jinou možnost, než násilí ustoupit. Prahu ovládli regulovčíci, jejichž touha ničit se vyrovná naší touze po svobodné tvorbě. Účastníkem puče byl i muž, který zakázal druhým pracovat způsobem, jaký je jim vlastní, arogantně odmítnul slyšet jejich argumenty a zavolal na ně dav.
Kdysi bychom mu asi říkali sluha Antikristův, dneska je to zástupce establishmentu. Nezaslouží si pozornosti, která je mu zde věnována. Je jedním z mnoha bezejmenných aparátčíků, kteří od konce devadesátých let znemožňovali, zakazovali a rozvraceli svobodnou cestu naší společnosti. Je příznačným atributem doby, která obrací svoji zášť a podezíravost proti lidem, kteří nechtějí nic víc než vytvářet taková města, jaká vytvářet musí, kteří tvrdohlavě odmítají přistoupit na to, že by architektura měla sloužit něčemu jinému než formování prostoru, ve kterém se lidi budou cítit přirozeně a šťastně.
II
„Když se mění modus hudby,
když se modus hudby změní,
když se mění modus hudby,
třesou se hradby města.“
The Fugs
Ani ne tak o tom, co tito lidé dělají, protože město je především potřeba prožít, jako o to, jak to dělají a proč to dělají, se pokusím mluvit v této zprávě. Týká se čtyřletého českého architektonického obrození – doby, která začíná s druhou dekádou 21. století, nejspíš tak v roce 2012. Bylo-li někdy první architektonické obrození není důležité. Podstatné je, že od třicátých let minulého století procházíme trvalým a soustavným úpadkem. Přes krátké vzepětí počátku devadesátých let úpadek našich měst pokračuje i v posledních 25 letech svobody.
Praha 90. let byla jako město sbírající se po válce. Zmizela všudypřítomná lešení, chránící chodce před opadávajícími štuky. Chodníky a cesty se opravovaly jak o život. Nad městem se tyčil les jeřábů a letité proluky se zaplňovaly novými krásnými domy, jako by se vymlácené zuby města měnily v zářivý úsměv. Dostali jsme příležitost zažít, jaké je to svobodně tvořit, bez sešněrování ideologií, pětiletkama a panelovým systémem T 06 B. Ale ne nadlouho. Bolševická moc, zastrašená na chvíli v ústraní, se rychle vracela na své pozice. Někdy je ani neopustila, jindy byla nahrazena mocí zkorumpovanou. Poměry rychle tuhly, po sedmi letech svobody se naplno rozběhla klausovská normalizace.
Výstavbu v Praze má opět pod palcem ÚHA a PÚDIS. Společně plánují autodráhu okolo Hradu a nazývají ji Blanka. ÚHA se transformuje v úřednický URM, řízený „schopným manažerem“. Pod URMem a Blanickými rytíři se rozprodávají byty, půdy i pozemky. Majetek se utrácí v nezodpovědných projektech, nebo přímo mizí. Společnost se aktivizuje a některým excesům dokonce i brání obstrukčními metodami. Město opouští pod záštitou Tomáše Hudečka přežívající socialistické funkční plánování. Úřednický URM se pomalu proměňuje v tvůrčí a otevřený IPR. Dvacetiletý handicap neřízeného vývoje pod dominancí dopravních staveb se ale dohání těžce a zdlouhavě.
III
„Opět pojal ho ďábel na horu vysokou velmi a ukázal mu všecka království světa, i slávu jejich, a řekl jemu: Toto všecko tobě dám, jestliže padna budeš se mi klanět.“
Evangelium sv. Matouše
Na konci roku 2014 dochází v Praze k drastickým opatřením, jimiž establishment postupně likviduje svobodné tendence. Prvním terčem jsou Pražské stavební předpisy – PSP, dokument nahrazující několikrát novelizovanou socialistickou normu. Útokem Ministerstva pro místní rozvoj, načasovaným přímo do období pražských voleb, je platnost PSP nejprve pozastavena, a potom i zrušena. Pražský establishment volí cestu zdlouhavého zásadního přepracování a snaží se promítat do obecného stavebního dokumentu vlastní ideologie. Nekončící proces je zastaven pověstnou „kuchyňkovou“ verzí a upravené PSP po půldruhém roce vstupují v platnost.
IPR se ocitá ve výjimečném postavení. Zpracovává pro město strategické územně plánovací dokumenty, a při tom nemá politickou podporu. Největšímu vměšování je vystavována Kancelář Metropolitního plánu. Spojenými silami obstrukčních aktivistů, insitních odborníků, zájmových skupinek a zelených politiků, kteří z takového prostředí vyšli, je vyvíjen nátlak na koncepční proměnu připravovaného dokumentu. Propaganda démonizuje vedoucího kanceláře Romana Kouckého a informační blokáda omezuje schopnost IPR vyvracet zavádějící nebo nepravdivá tvrzení. Přesto kancelář pokračuje v práci, konzultuje, zapracovává pozitivní podněty a podle dohody vyčkává na výslednou zprávu Odborné pracovní skupiny pro posouzení Metropolitního plánu. Marně. Po odvolání ředitele IPR Petra Hlaváčka, které nebylo dosud uspokojivě odůvodněno, podává většina lidí z Kanceláře Metropolitního plánu výpověď a odchází od rozdělané práce.
Proč to ti architekti udělali? Je lepší nepracovat, než dělat věci, které nepramení z vlastního přesvědčení. A i takhle je to řečeno přespříliš mírně. Není to lepší, je to nutné. Toto vzdání se všeho, na něž musí být v dnešní situaci kdykoli připraven každý, je základní podmínkou, předcházející veškeré veřejné konání ve sféře ducha. Jakmile je totiž učiněn první ústupek, ať pod pokryteckou omluvou nebo poctivým dojmem, že na tom nezáleží, je ztraceno vše.
Jakmile položí ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu), první podmínku, přistřihněte si vlasy, jenom tak trošku, a budete moci pokračovat, je třeba říci ne. Jakmile ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu), řekne změňte tohle a tamto a budete moci pokračovat v tom, co děláte, je třeba říci ne, nebudeme to dělat.
A při tom – vždyť to ani takto nestojí. Není v moci establishmentu zabránit lidem žít a pracovat svobodně. Establishment může přiskřípnout jen toho, kdo mu chce sloužit. Na toho, kdo chce žít líp, ne ve smyslu hmotného zabezpečení, ale ve smyslu hledání svobody a sledování pravdy, má establishment malé drápky. „Velký umělec zítřka půjde do undergroundu“ napsal na sklonku svého života Marcel Duchamp. Nemyslel tím underground jako nálepku pro umělecký směr, myslel tím underground jako duchovní postoj čestného umělce, negujícího odlidštění a zkurvení hodnot ve světě konzumní společnosti.
IV
„Umění budou jednou dělat všichni.“
Comte de Lautréamont
Když jsem si prvně přečetl slavný Lautréamontův výrok, příliš jsem s ním nesouhlasil. Nejvíc asi z podvědomého pocitu, že se každá společnost vždycky nakonec rozvrství na lidi tvůrčí a lidi závistivé, škodící „bolševiky a čekisty“ své doby. Z nedůvěry v to, že by v každém člověku mohla být obsažena schopnost vyjádřit se neopakovatelným, tvůrčím individuálním činem. Dnes je mi jasné, jak to bylo míněno. Nezbytným předpokladem k uvolnění skrytých tvůrčích vlastností kteréhokoli jedince je prostor svobody, v němž žije, který mu neklade žádná omezení a zákazy. Není-li tomu tak dnes v Praze, v Česku všeobecně, snaží-li se establishment veškerou mocí zahnat člověka do klece tvrdých regulí, vystupuje proti tomu společenství slušných lidí všech profesí. Toto společenství, založené na duchovní spřízněnosti, vzájemném respektu individualit a toleranci, je v neustálém pohybu a zrodu. Chápu, že z toho má establishment malou radost, Ale i my máme malou radost z establishmentu.
V
„Musíme si rozumně počínat v tomto světě zla, v prostředí, do něhož nás Bůh neodvolatelně umístil“
John Milton
Jirous mluví o undergroundu jako duchovní pozici intelektuálů a umělců, kteří svým dílem a postojem usilují o destrukci establishmentu. O pochopení skutečnosti, že uvnitř legality se nedá nic změnit. O nezbytných vlastnostech undergroundového umělce, kterými je zběsilost a pokora.
Svět se mění, ale hodnoty zůstávají stejné. Dnešní establishment zase natahuje drápky, aby zavřel svobodu do těsné klece regulace. Nemám na mysli neurvalost a chaos. Odpovědnou svobodu člověka, jehož nutnými vlastnostmi jsou zběsilost a pokora. Protože svět není popsatelný a život nejde regulovat. Vždycky nakonec vytryskne neočekávaným směrem a smete pečlivě přichystané klece regulátorů. Protože kdyby to neudělal, zahyne.
Martin Kloda – pocta Ivanu Martinu Jirousovi – říjen 2016
esej byl publikován poprvé na blogu METROPOLITNÍ PRAHA
http://metropolitnipraha.cz/2016/10/15/esej-zprava-o-druhem-ceskem-architektonickem-obrozeni/
text je parafrází na „Zprávu o třetím českém hudebním obrození“; Ivan M. Jirous 1975
http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/zprava-o-tretim-ceskem-hudebnim-obrozeni-unor-1975/